Renatin sen
1. Kapitola
Renata se probudila do jasného zimního rána. Otevřela okno a v zápětí se otřásla zimou. Celé město pokryla bílá sněhová pokrývka. Renata okno s bouchnutím zavřela a protáhla se. Otevřela bledě modrou skříň a zoufale se prohrabávala oblečením. Co jen si má vzít na sebe? Nakonec se rozhodla pro zelenou halenku a džínovou sukni. Oblékla se, nalíčila, rozčesala si své dlouhé vlnité vlasy a sešla dolů do kuchyně.“ Dobré ráno“ usmála se Renata směrem ke stolu, kde seděla celá její rodina.Táta něco mrzutě zabručel a zase se schoval za noviny, mamka se usmála a Dan, Renatin mladší brácha jako by si ani nevšiml, že Renata přišla do kuchyně. Jen pokyvoval hlavou do rytmu nějaké nové hiphpové skladby a na okolní svět z vysoka kašlal. Renata se posadila na poslední volné místo u stolu a pustila se do kukuřičné kaše. Za deset minut už seděla v tátově peugeotu a nedočkavě vyhlížela tátu, který ji měl odvézt do její nové školy. Ani tomu nemohla uvěřit. Dostala se na taneční konzervatoř v Praze! Maminka se o ni strašně bála, ale táta jí uklidnil slovy: Vždyť je to už velká holka, ta se nikde neztratí. Renata se taky trochu bála, ale splnil se jí sen. Jeden z mnoha snů, dokonce ten největší se jí splnil! Konečně! Táta zavřel dveře, motor se příjemně rozbzučel a celým autem se rozlilo teplo. Renata cítila, jak se každá část jejího těla zahřívá.Každá minuta pro ni byla věčností.Tak moc se tam Renata těšila. Když přijeli na parkoviště před školou, Renata se nemohla vynadívat. Před ní se tyčila velkolepá budova, která teď bude jejím domovem. „Tak já pojedu, jestli ti to nebude vadit.“ prohlásil trochu nevhodně táta a Renata si uvědomila, že ještě stojí vedle ní. „Jo...“ přikývla a dál nemohla spustit oči z té nádhery. Pomalu , jako ve snách se rozešla k majestátnímu vchodu do budovy , se dvěma tančícími sochami po obou stranách a ani si nevšimla že tátův motor zase naskočil, začal příst a pomalu se vzdaloval. Vešla do obrovské haly plné hemžících se studentů.“ Ahoj.“ pozdravila jí nějaká dívka v tmavomodrých šatech: ty jsi tu poprvé že? Já jsem Naďa. Ta dívka k ní doslova přitančila. „Tak tady nemám šanci.“pomyslela si Renata. Jak to děláš? Co? Naďa očividně nechápala na co se jí Renata ptá. No že... tak jako pořád tančíš.“Jo tohle.“zašklebila se Naďa: „to se taky naučíš.“ Renatě se ulevilo. „A dozvím se konečně tvoje jméno?“ zeptala se Naďa na oko rozzlobeně. “Renata.“Podali si ruce a Naďa Renatu bleskurychle podtočila pod tou svojí. „Takhle se tu zdravíme.“ vysvětlila a obě se rozesmály. Já chodím do třetího ročníku. První je myslím někde tamtím směrem. Naďa ukázala prstem do boční chodby. Renata poděkovala a rozešla se tím směrem. „Jo a Renčo!“ ozvalo se za ní: „sejdeme se v jídelně.“ Renata se na ní usmála a zašla do chodby. Byla žlutá a na stěně visely obrázky slavných tanečnic. Zaklepala na dveře s nápisem „První ročník“ a vešla. Ve třídě bylo neuvěřitelné ticho. Nikdo nikoho neznal. Tahle škola nepořádala seznamovací zájezdy a tak se ve třídě sešli lidé, kteří se v životě neviděli. Ve třídě už nezbyla jediná volná lavice. Renata procházela mezi lavicemi a bála se promluvit. Nakonec se odhodlala.“ Můžu ? „zeptala se bledé, hubené tmavovlásky. Všechny oči se rázem stočili k nim.“ Jo.“ pípla tmavovláska a nepatrně se usmála. Ozvala se melodie, kterou Renata okamžitě poznala. Byla z labutího jezera. „To je zvonění ?“ zašeptala,když si sedala do lavice. Tmavovláska pokrčila rameny a dál zírala na černou tabuli před sebou. Asi po dvou minutách trapného ticha se otevřeli dveře a do místnosti vešla přísně vyhlížející hubená učitelka s vlasy staženými do drdolu. Na jejích tenkých rtech namalovaných jasně červenou rtěnkou pohrával triumfální úsměv. Ozvalo se skřípění židlí, jak se všechny naráz odsunuly od stolu. „Posaďte se drahouškové!“zanotovala profesorka svým zpěvavým hlasem. Urovnala si svůj zelený kostýmek a také se posadila. Jmenuji se Iva Richardsová a budu v nejbližší době vaší třídní učitelkou. „Tak a teď byste se mi mohli představit vy.“Usmála se profesorka .“ Začneme třeba tebou.“ ukázala na značně pobledlého kudrnatého kluka v první lavici a povzbudivě se na něj usmála.“Lukáš, Zdena, Jitka, Michal, Tomáš, Adéla, Zuzana, Martin, Dáša, Lucka, Petr,Michaela, Bára, Dan, Šárka“ opakovala si Renata cestou na oběd a snažila se si u každého jména vybavit jeho nositele. „Renčo!“ ozvalo se jí za zády. Naďa se přiřítila celá udýchaná a červená. „Už nemůžu“zasípala. Renata se na nic nevyptávala , měla plnou hlavu jiných věcí. „Koho máte za třídní?“vytrhla jí Naďa z myšlenek. Richardsovou. „Ne!“vykřikla Naďa nadšeně „vždyť je to nejlepší učitelka na škole!“ Vy máte ale štígro! A co?Jaký to bylo? Co spolužáci?Naďa ze sebe sypala vodopád otázek a nebyla k zastavení. Ještě že už jsme v jídelně pomyslela si Renata a pohlédla směrem k okénku. Bylo tu skoro prázdno. „Většina studentů se chodí najíst domů.“vysvětlila jí Naďa. „To je dobře.“ odvětila Renata a naložila si na talíř velkou obloženou housku a zeleninový salát.